Shrnuju dojmy po 10ti odehraných hodinách na betě. O co jde? For Honor je nová bojovka z dílny Ubisoftu a zatím na mě dýchá dojmem jakési kombinace Battlefieldu, Mortal Kombatu a Dibala III. Může to fungovat dohromady? Za mě určitě!

Ubisoft se vydal podle mě velice správným směrem. V dobách, kdy demoverze her už prakticky neexistují, nechá hráče nahlédnout pod pokličku a zároveň má možnost si rovnou odladit i pár bugů ještě před samotným ostrým startem hry. Což je pro Ubisoft, který má v poslední době tak trochu neprávem nálepku výrobce zabugovaných rychlokvašek, jedině dobře. Protože čím dopilovanější hra bude, tím líp pro nás, hráče. Tedy ne, že bych si hrál na ďáblova advokáta – ony ty zabugovaný rychlokvašky dneska vydávají skoro všichni, ale z nějakýho důvodu je na pranýři hlavně Ubisoft. Nicméně zpět ke hře:

Herní módy

V betě byly k mání tři herní módy – 1v1, 2v2 a Domination.
První dva se odehrávají v malé aréně, kde proti sobě zápolí daný počet hráčů s využitím zejména své šikovnosti a obratnosti v ovládání svého avatara. O samotném ovládání však později.

Domination už je krapet komplexnější. Hráči se rozdělí na dva týmy po čtyřech hráčích, přičemž jedna strana hraje za obránce, druhá za útočníky. Cílem hry je zabrat tři stanoviště a primárně jejich prostřednictvím nasbírat 1000 bodů. Po jejich dosažení se protihráčovi borci přestanou respawnovat a jakmile z těch posledních chudáků vymlátíte duši, stáváte se vítězi. Toť v kostce. Celý koncept je ale mnohem komplexnější a obohacený o spoustu dalších prvků a možnosti taktizování.

Předně hrad nedobýváte ani nebráníte ve čtyřech, k dispozici má každá strana svojí armádu. Ta se skládá ze spousty Stráží. Kdo četl „Stráže! Stráže!“ od Terryho Prattcheta, ví o čem mluvím. Sami toho moc nezvládnou, někteří hrdinové je kosí doslova jako obilí, nicméně jsou chvíle, kdy je opravdu s výhodou, že je máte za zády a obzvlášť v soubojích s ostatními hráči dokážou zatopit. A když ne zbraní, tak minimálně tím, že vám protivníkovi vojáci překáží v cestě, když se s posledním hitpointem snažíte vzít kramle z bojiště. Případně vám onen poslední hitpoint sami doklepnou. Parchanti.

V mapách bývají i různé interaktivní prvky – třeba páka, která spustí mříž a zneprůchodní tak nějakou cestu. A v ideálním případě v průběhu procesu rozpůlí zrovna probíhajícího protivníka.

Další věcí jsou samotné skilly postav, neboli FEATS, v české verzi TRIKY. Každý hrdina má svojí sadu a právě v Dominationu dojdou plného využití. Ať už jsou to salvy šípů, nebo třeba výstřel z katapultu, vždycky je jasné, že to protihráčům pořádně zkazí den.

Co se samotných stanovišť týče, i s nimi se dá taktizovat. Zabíráte je pouhou přítomností v daném místě. Pakliže jsou zde členové jenom vašeho týmu, stanoviště vás i postupně samo vyléčí. Zároveň čím víc vás na místě je, tím rychleji sbíráte body. Většina těchto vychytávek však padá ve chvíli, kdy na stanoviště doběhne protivník ve snaze vás vyhnat.

Hru ozvláštňují i volitelné sidequesty. Ty vás různě odměňují za to či ono: Například pokud vykosíte 400+ vojáků, ani jednou neumřete, nebo zabijete XY protivníků. Za splněné úkoly dostanete bonusové suroviny, expy, dropy, skiny a podobně. Každý z těchto úkolů vás při hře nutí přistupovat trochu jiným způsobem a ke každému přístupu je vhodné zvolit jiný equip a jinou sadu skillů. I s jedním hrdinou tak zažijete spoustu srandy pokaždé trochu jinak. A tím nekončíme, podobných vychytávek je ve hře ještě spoustu a troufám si odhadovat, že v plné verzi ještě další přibudou.

Způsob boje

Základní způsob boje nechá zavzpomínat všem mileniálům, který ve svých nácti začínali se šermem. Hra vychází z dobře známých seků „na kance“, „na býka“ a „na trpaslíka“, avšak zjednodušeně. Hráč si vybírá mezi levou, pravou a vrchní stranou. A věřte mi, i tak to víc než bohatě stačí.
Ve chvíli, kdy se přepnete do „střehu“, vybíráte stranový gard pohybem myši. Tím určujete, kterou stranu bude vaše postava krýt – což při správně zvoleném gardu dělá automaticky – nebo ze které strany budete útočit. Útoky máte dvojí – rychlý a pomalý. Poslední, nepřímý, je „proražení obrany“, něco na způsob „batuty“ (bo jaxeto píše), čímž protivníka rozhodíte, nebo přejdete do odhození (výborné zejména při shazování nepřátel z mostů a hradeb). Z úspěšných útoků jdou samozřejmě skládat komba.

Avšak do každého (!) útoku vám protivník může hodit vidle úhybem, krytem nebo dokonce protiútokem. Vše je o odhadu protivníka, vašem postřehu, dobrém načasování a preferencí vybrané postavy. Například váš obrovský viking se štítem dokáže rány takřka libovolně krýt, u hbité „asasínky“ (sorry, ta postava má prostě kápi :D) je lepší ráně spíše uhnout a přejít do útoku po výhybu.

Další věc podstatně ovlivňující souboj je stamina – ta není nevyčerpatelná a každým útokem, krytem či úhybem se vyčerpává. Jakmile se vyčerpá, obraz přejde do černobílé, postava se zadýchá a dost podstatně zpomalí. Vy se tak musíte buď stáhnout, vydýchat se a vyčkat, než se stamina zase doplní, anebo se pokoušet urvat co se dá i v tomto velice znevýhodněném stavu, což ale ne vždy dopadá dobře.
Ukazatel staminy vidíte hned u obou postav – jak té své, tak i protivníkovy. Je to tedy další možnost, jak taktizovat a postupovat třeba tak, že protivníka nejprve utaháte a až potom tomu udejchanýmu monstru vrazíte kudlu pod žebra.

Skilly a vybavení

Každá postava má sadu aktivních a pasivních skillů, které se vám odemykají v průběhu střetu. Do arény vbíháte vybaveni pouze základními útoky a jak v průběhu bitky levlujete (což se děje při každém střetu odznovu), odemykají se vám další skilly. Ty mohou být různé, ať už je to výstřel z kuše, „airstrike“ v podobě povolání výstřelu z katapultu nebo salvy šípů, nebo různých pasivních či třeba healovacích skillů.

Postava levluje i mimo arénu – čím více za danou postavu hrajete, tím více skillů se jí odemyká. Do každé bitvy si ale můžete vybrat pouze omezenou sadu. V tomto ohledu je hra principiálně hodně podobná Diablu III.

Stejným způsobem kombinujete equip, který vám všemožně ovlivňuje staty. Navléct na sebe můžete různé druhy helem, nárameníků a kyrysů, upravovat se dá i vaše zbraň. Zde jsem si vzpomněl na Division – meč je totiž složen ze tří kusů – čepele, záštity a rukojeti. Každou část můžete měnit a upravovat tím staty zbraně.
U většiny částí equipu tvůrci slibují i možnost úpravy vizuálu. Od barev, potisků, až po různé modely (údajně i při zachování statů). Prostě pokud jste si rádi hráli s barbínkama, ale zároveň jste zvrácení úchyláci, co s nimi pak rádi čtvrtí lidi (už jsem zmínil, že si u většiny postav můžete měnit pohlaví?), budete tu jako doma!

Příběh?

Hra slibuje epický příběh, jejímž hlavním antagonistou, repspektive antagonistkou je Appolyon. Zlá zlá postava, která nutí jinak mírumilovné kmeny vikingů válčit, plundrovat a znásilňovat. Ačkoliv hra slibuje i jakousi příběhovou kampaň, troufám si odhadovat, že příběh tu bude hrát stejně důležitou roli, jako třeba v pornu. Bude to zajímavé ozvláštnění, které ale všichni beztak přeskáčou k té fázi, kde budou moci konečně někoho pořádně nabodnout. Ehm.

Závěrem

For Honor pro mě bylo víceméně jako blesk z čistého nebe. Věděl jsem, že se něco takového kutí, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornost a do open bety jsem se přihlásil víceméně proto, že mi přišla pozvánka. A ejhle….hra mě dokonce donutila udělat můj první stream a po víc jak půl roce si i zablogovat. A když nepočítám WoWko (Mor! Od jisté doby se tvrdým drogám a MMORGP důsledně vyhýbám), tak po Quake 3 je tohle první kompetitivní multiplayerová hra, u které vážně uvažuji o koupi.

Její výhodu vidím v tom, že samotná hra není ani tak o levelech, jako spíš o naučené šikovnosti hráče. Variabilita herních módů v kombinaci se setupem postavy (classy/skilly/equip) byla i v osekané betě velice zajímavá a každý mač byl tak trochu jiný.  Navíc – do hry se dá naskočit jen tak na deset minut, dát si pár duelů a upustit páru (neni lepšího pocitu, než po těžkém dni v práci do někoho pořádně praštit palcátem), aniž byste museli na trénink (hej ale já ve čtvrtek už fakt dorazim :D!), ale i tak se dá u hry vykysnout na několik hodin. Protože kdo někdy obléhal hrad ví, že obléhání se občas dokáže pořádně protáhnout. A věřte, že mód „vyhladovění“ budete ve For Honor hledat marně.

For Honor mě zaujalo hlavně jako šermíře, protože je to hra, která má k reálnýmu šermu zatím asi nejblíž, co jsem kdy zažil. Ano, pořád je to myš a klávesnice (gamepad), pořád je to inspirované hlavně notně okleštěnym scénickým šermem, ale i tak je v tom cosi známého, co každý z nás, kdo vládneme nějakou chladnou zbraní, důvěrně zná. Zároveň je to skvělá rubačka na odreagování při dlouhých zimních večerech, která vás donutí se začít doopravdy těšit na den, kdy už konečně vyjde Kingdom Come: Deliverance!

PS: Pokud by vás zajímal víc vizuál hry a nechce se vám koukat na video, mrkněte na galerku na Doupě.cz.