Assassin’s Creed: Brotherhood of Venice | review

Assasin’S Creed byl u nás doma dlouhou řádku let velkou součástí našich životů. Silně námi rezonovala zejména renesanční sága. O čemž svědčí mimojiné fakt, že jsme jedni z mála těch úchylů, kteří měli asasínskou svatbu a místo svatební cesty si dali dvoutýdenní trip po téměř všech italských herních lokacích (s malou odbočkou k místní komendě “reálného” Bratrstva.

A tak když jsem se doslechl že Montreálská firma Triton Noir na Kickstarteru vybírá peníze na oficiálně licencovanou deskovku Assasin’s Creed Brotherhood of Venice, váhal jsem jen chvíli. Kdo totiž potřebuje jíst, když si může hrát s asasíny v renesanční Itálii, no ne? 

Pak přišel covid, šprajcnutá loď v Suezu no a po víc jak třech letech máme hru konečně doma! A jelikož jsme se konečně dostali k tomu si ji i zahrát, rozhodl jsem se tu s vámi podělit o své první dojmy!


Deskovka se dá hrát v jednom až čtyřech hráčích, z nichž každý ovládá jednoho, či více asasínů.
Hra je naprosto precizním převedením všeho, co AC dělalo AC do deskovkové podoby a pocit ze hraní je až neuvěřitelně “videoherní”. Samotný začátek hraní funguje podobně jako u každé AC videohry, kdy vám příběh nedá k ruce veškerý arzenál a vlastně ani asasíny, ale jejich žáky. Ti nejen že nemají skryté čepele, ale jsou dokonce kompletně neozbrojení. První memory mise vás tak provede jen fundamentálními základy hry. Ve druhé misi už asasíny sice ovládáte, ale v opět osekaném settingu, kdy bojovat už sice můžete, ale stráže vám ještě stále tolik nešlapou na paty. Zkrátka chvíli trvá, než se hra plnohodnotně rozjede a zpočátku vás dost vede za ručičku. Čímž se zároveň snaží trochu zmírnit šok z poměrně solidně obsáhlých herních pravidel. Ta vypadají na první pohled dlouze a složitě, všechno nicméně dává smysl a po počátečním zuřivém listování už hra jede hladce. Navíc pravidla není třeba číst najednou, ale vždy při té které aktivitě dostanete radu, do které konkrétní části máte nahlédnout a kde vám prozradí, jak postupovat dál.

Jak už jsem zmiňoval, herní mechaniky jsou nám hráčům AC silně povědomé: Pokud narazíte na stráž, házíte detection test. Pokud uspějete, můžete pokračovat dál, anebo stráži ukázat, zač je toho hidden blade. Máte-li ho. Pokud na stráž vytasíte meč anebo v hodu neuspějete, jste odhaleni a musíte buď bojovat, nebo prchnout. Pokud úspěšně zdrhnete, označíte červeným kroužkem poslední místo, kde o vás stráže věděly a kam se vás do konce kola budou vydávat hledat.

Jsou tu viewpointy, po jejichž aktivaci se vám zobrazí například skryté truhly. Pod viewpointy bývají kupky sena, do kterých se můžete schovat. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Celá hra má nádherný vizuál a každá mise má svojí vlastní mapu, kterou dle daného scénáře stavíte z krásně malovaných dlaždic: Jsou tu exteriéry ulic, vodních kanálů, interiéry, střechy, přičemž každá z dlaždic má trochu specifická pravidla, jak se na nich hraje.

Figurky jsou neskutečné krásné a detailní a na první pohled volají k nabarvení.


S čímž přichází i kreativa, se kterou se ke hraní staví v tuto chvíli velice aktivní komunita. V jedné z oficiálních skupin tak hráči sdílejí nejen fotky nabarvených figurek, ale i STL soubory vlastnoručně vyrobených přídavků ke hrám. A to ať už různých gadgetů pro lepší hraní, nebo různých kosmetických vylepšení. Za zmínku stojí například “podezdívky” pod střechy, které do hry přidají i správný vertikální aspekt. Díky nim tak máte pocit, že vaši asasíni neběhají po placaté desce, ale po opravdovém městě. Nicméně najdou se i blázni, kteří staví regulerní dioramata ne nepodobná některým wargamingovým kláním.

V neposlední řadě ACBoV je takzvaná “lagacy” desková hra, což znamená, že celá hra je tažená příběhem. Po každé dokončené misi si postup doslova uložíte (do pytlíku) a další misi pak pokračujete s veškerým vybavením, který jste v průběhu předchozí mise nasbírali. Navíc obohaceni zkušenostními body, které sbíráte plněním jak hlavních, tak i vedlejších úkolů. Každá mise má navíc zapečetěnou obálku s herními kartami a událostmi, které do hry postupně přidáváte.


Stejně jako ve videohře můžete misi dohrát čistě splněním hlavního úkolu, anebo ji splnit se 100% synchronizací splněním všech úkolů vedlejších, díky čemuž sbíráte další výhody.

Zajímavé je, že misi můžete prohrát nebo i přijít o svého asasína a v příběhu pokračovat dál. Pokaždé vás za to ale čeká nějaký druh postihu.

Narozdíl od velké většiny legacy her je možné si ACBoV zahrát znovu, jelikož jsou všechny kartičky označené. Po dohrání je tak rozšoupete zpět do příslušných obálek a můžete hrát od začátku.

Příběh hry je zasazen mezi AC díly Brotherhood a Revelations. Hned v prvních misích připravujete půdu pro finální konfrontaci Ezia Auditore s Cesarem Borgiou a dál se pak vše točí kolem rozvoje benátské asasínské buňky.

Ve hře hrajete za čtveřici nových postav, napsaných speciálně pro tuto deskovku, v průběhu hry ale potkáte i staré známé: V krabičce na vás čeká jak samotný Mentor Ezio, tak i jeho přítel Leonardo nebo již zmíněný záporák Cesare Borgia. Už to napovídá o tom, že vyprávěný příběh nebude tak úplně lineární.

Co nás AC nerdy ohledně příběhu však těší nejvíce je fakt, že se jedná o příběh oficiálně kanonický, takže veškeré události deskovky vyplňují díry, které byly ve hře (knihách, komiksech) jenom nastíněny anebo nebyly zmíněny vůbec. Násobí se tak aspekt, který jsem měl na původních AC hrách nejraději: Frančíza vždycky brala reálie naší skutečné minulosti a zasazovala je do svého sofistikovaného smyšleného světa a svého příběhu. No a tady je to ještě o úroveň dál, protože deskovka bere příběh původní videohry a zasazuje ho zase do příběhu svého.

Byť se tedy už duševně připravuju na to, že nám ho při první příležitosti zase nějak zredconují. Žel, Kevin Feige je jenom jeden a ten už dělá MCU.


Mimo hlavní příběh má hra ještě několik velmi rozsáhlých rozšíření, ve kterých se podíváme i mimo Benátky a vydáme se tak například do Říma, přesuneme se ale i v prostoru a čase do Tokia současnosti. Zde si zahrajeme například za Laylu Hassanovou, známou z nejnovějších dílů videoherní série.

Za zmínku rozhodně stojí i rozšíření Creed vs Crows. Vrány znají všichni, kteří hráli mobilní hru AC: Identity. Kdo jste nehráli, jde o templářskou buňku s asasínským vícvikem. Jedná se tak o jedinou kompetetivní verzi hry, kdy si s kamarády nepomáháte, ale naopak si vesele podřezáváte krky.


Zkrátka a dobře hru si neskutečně užíváme a to nejenom, protože na ní někdo plácnul logo Assassin’S Creed (říkám z pozice člověka, který se tváří, že poslední díl AC je Syndicate). Její mechaniky jsou zábavné a propracované, je vizuálně krásná a má neskutečně aktivní a kreativní komunitu.

Jen na ní potřebujete opravdu hodně místa a zároveň sáhnout opravdu hluboko do kapsy

Ale na druhou stranu – kdo potřebuje jíst, když si může hrát s asasíny v renesanční Itálii?