Let’s Read | Kingdom Come: Deliverance

Je to pravda! Všecko to, co se jen šeptem říká o mlynářích, není jenom přebujelej fantaz opilců v krčmách, alébrž děsivá skutečnost! No ale řekněte, lidé dobří – co jsem měl dělat? Co by asi řekl táta, kdyby tu teď byl? A měl já jsem vlastně na výběr?

 

 

Válka. Válka je vždycky stejná. A jako vždycky, zatímco si páni řeší svoje spory, prostý lid trpí. O válce jsem doteď slyšel tak leda od žoldnéřů. Ti se u nás tu a tam objevili a zatímco v krčmě chlastali, jako by už nemělo být zítra, vyprávěli děsivé historky o hrůzách, které s sebou tenhle válečný podnik přináší. A pak, v té jedné hrozivé hodině jsem pochopil jejich bujaré pijatiky. Protože když udeří válka, je zítřek mnohdy jen zbožným přáním.

Kolem mě doutnají poslední zbytky domova a mě máchnutí mohutné palice posílá do temného světa mrákot, ze kterých bych se už nikdy neměl probrat.

Avšak cesty boží jsou nevyzpytatelné a Bůh má plán pro každého z nás. Nikdo však nikdy neříkal, že je to dobrý plán.

 

 

Poslední odhoz lopatou. Nočním chladem se rozlinul odporný pach hnijícího masa a svíjející se červy jsem půlnoční tmou spíše tušil, než viděl. Přebujelá fantazie také nepomáhala.

“Boha svatého, kam jsem se to dostal?”, prolétlo mi hlavou, zatímco jsem se dvakrát tak-tak udržel, abych k mrtvolnému puchu nepřidal ještě smrad vlastních blitek.

Rychle jsem prohlédl ruce nebožtíka. Ne levý ruce nic. Na pravý – u všech svatejch – taky nic!

Lehké spršce zvratek nakonec nebožtík neušel. Tohle si Pešek odskáče.

V katovně se rozštěkal pes a já vzal nohy na ramena. Zatraceně. Zatraceně! Co budu dělat?

Šum černého hvozdu mi v uších zněl jako výsměch a zatímco jsem potmě sbíhal kopec, vrážel jsem snad do každého druhého stromu a pod kopcem pro jistotu ještě zahučel do potoka. Mokrý jsem se z něj jal plazit ven a proklínal všechny své rouhačské touhy po dobrodružství. Jak dobře by mi teď bylo v naší chalupě u kovárny!

“Pešku! Vstávej! Ty ničemo! V hrobě sice byla mrtvola, ale žádnej prsten. Co to mělo, kurva, znamenat?”

Ten parchant se probral a spíš než nerudně, vypadal pobaveně. Posadil se na postel, protřel oči a zívnul: “Klídek, Jindro, nečerti se. Esli ten prsten nebyl na ruce, tak ho musel sundat kat, než to tělo zahrabal.”

V tu chvíli mě polilo horko: “Tuším, kam tím míříš. Chceš, abych ten prsten dostal od kata.”

“Chytrej chlapec.” uchechtl se mlynář.

“Akorát nedoporučuju zkoušet se s ním o tom bavit, bejvá dost nerudnej, když se zmíníš o okrádání mrtvol. Lepší, abys mu to šlohnul z baráku.”

Bez mučení se přiznám, že v tu chvíli se mi chtělo po tom zmetkovi skočit. V poslední chvíli jsem se však udržel. Nakonec – bít člověka, který mi zachránil život, mi přeci jen přišlo nevděčné. Ať už vymýšlí sebevětší hovadiny. A vlastně i mít dál střechu nad hlavou by se hodilo.

A tak jsem sevřel pěsti, až klouby zapraštěly, a beze slov jsem slezl po žebříku do světnice. A šel si lehnout.

 

Spaní to však bylo nevalné. Celou noc se mi pořád dokola zdál ten samý sen. Děsivý sen.

V něm ráno vstávám a poté, co se umyju, vidím v kádi odraz. Je doopravdy můj? Postavu málem ani nepoznávám. Jediné, co je mi hned povědomé, je má rudá kápě. Ta je však prapodivně stažená do čela a zpod ní, na výhružné dravčí tváři, září oči. Děsivé oči, ze kterých je cítit chlad. A mord.

V tom snu ta postava skutečně znovu stoupá na popravčí vrch, tentokrát však za bílého dne. Vchází na dvůr katovny a přitom si všímá věcí. Věcí, kterých by mě ani nenapadlo si všímat.

Psi jsou tři. Podle poválené trávy a důlků v blátě spí před zápražím. Katovna má za zápražím i zadní branku, která vede do lesa, k výsernici. Kat je překvapivě pěkně oháknutý chlapík s mečem u pasu. Pár slov s ním prohodím, ale tvářím se jako jeden z ubohých ratajských uprchlíků. Ptám na práci a jsem samozřejmě odmítnut. Kat bydlí sám a chodí brzo spát. Jak odchází do chalupy, zavírajícími se dveřmi vidím okovanou truhlici. Se zámkem. Mám jasno.

Znovu se vracím po setmění. Ke katovně se blížím směrem od lesa, sundávám si boty a nepozorovaně proklouzávám až do chalupy.

A tady se sen pořád dokola opakuje. Vidím jak páčím zámek. Paklíč se láme. Katova pěst dopadá na sanici. Kop dopadá na břicho mého ležícího těla. Stejná situace zas a znovu, dokud se zámek konečně neotevírá. Kat spí. V truhle je spousta harampádí, ale žádný prsten.
Znovu v katovně páčím zámek, tentokrát u jiné truhlice. Další kopy a další pěsti.
Spícího kata omračuji v posteli, ten však vidí můj obličej. Křik, běžící stráže, šatlava.
Šibenice.

A najednou jsem se s leknutím probudil. Srdce mi bušilo jako o závod, zatímco jsem si ohmatával své spánkem ještě ztuhlé tělo. Po podlitinách žádné stopy, žádné natržené obočí. Jen skličující pocit odevlávajícího zlého snu.

Ten nepříjemný pocit jsem ze sebe šel spláchnou na dvůr ke kádi. Studená voda mi udělala dobře a v odraze na mě zase koukal ten starý dobrák Jindra. Trochu plachý, ale rozhodnutý nenechat dluh u mlynáře nesplacený.

“Však jsme přeci lidi, ne, krucinál!”, řekl jsem si, když jsem si přehazoval přes hlavu kápi, kterou jsem nechal spadnout na záda, tak jak jsem byl vždycky zvyklý.

A kat? Vlastně vcelku fajn chlapík. Pravda, musel jsem mu trochu zahrát na city, ale prsten mi za pár grošů nechal. Vešel do chalupy a přinesl mi ho. Počkat cože? Vždyť je to obyčejnej měděnej kroužek, co nestojí ani zlámanou grešli! To umí čarovat nebo co? Začínám mít nepříjemnej pocit, že si ze mě Pešek dělá tak trochu blázny.

Ale co, hlavně že dluh bude splacenej. A dobrodružství čeká. Ale než vyrazím, ještě si srknu z čutory se sejvovicí. Na kuráž.