Horin Kørbelssön – příběh trpaslíka pro Ondrovo P’n’D
A přítom ten den začal tak pěkně.
Jakže dvě míle* pod zemí poznáte, že začal den? No na základě nějakejch těch fyzikálních věcí, kterejm já ani za mák nerozumim, to nejdřív poznaj houby, který začnou svítit o něco míň a pak se sem, odrazama přes obrovský, kovový zrcadla, naodráží světlo z povrchu. Nastane takový o něco menší přítmí a tomu my trpaslíci řikáme “den”.
Všecko bylo vcajku, ráno jsem se chystal začít šichtu v mym vlastním dole, kterej se ze mě právě chystal udělat směsně bohatou osobu. Bylo to tehdy tak trochu vo náhodě, ale na co jsem tu tehdá narazil, o tom bych si jako malej nenechal ani zdát: Antivilainium! Hornina kvůli který se mohli ty ze zhora přetrhnout. Vobzvlášť Paladini. Nebejt to proti tomu jejich kodexu, tak by se o ingot týhle nádhery byly schopný i porvat.
No a díky tomu jsem měl nejenom důl, ale i regulérní šichtu s partou dalších borců, který pro mě makali.
No a právě ten den to šlo celý uplně k šípku. Už z toho srocenýho davu před dolem nečouhalo nic dobrýho. Když jsem se konečně prodral dopředu – nevobešlo se to bez štulců a peprnejch nadávek – stál tam cápek, kterej vás na první pohled nenechal na pochybách: Byl to Padouch. Nevim co proved, ale od černýho mejkapu až po divně špičatou a nakroucenou zbroj, vyrobenou z tmavě kalený voceli, bylo jasný, že je vinej. Čim, to bylo docela fuk, protože byl v železech a kolem něj stála partička pěti týpků, přičemž rozluštit jejich původ vám mozkový závity taky zrovna nazavařilo: Naleštěný zbraně, ty směšný a hrozně nepraktický sochy na plátovejch ramenech a elfskej magickej prášek, kterej vám na pár hodin vyrobí takovej ten zářící pohled. Prostě do našeho dolu zavítali zatracený Hrdinové. A to tu byl takovej klid.
A pak to šlo od desíti k pěti. Ten co ho přitáhli že prej je nějakej nesmrtelnej kostěj bo kýhovýra. Zabít že ho nejde a jedinej způsob jak ho udržet na místě je ho zavalit. A co je jediná hornina která udrží Padoucha na místě? Jasně, Antivilainium. U všech hlušin země
No a tak jsem přišel o důl.
Jasně že mi za něj zaplatili neuvěřitelnou sumu zlata. Ale víte jak to je. Trpaslíci nejsou ten typ, kterej by si bral almužnu. Co si sami nevykutáme nebo nevyrveme nepřátelům z jejich chladnoucích spárů, to pro nás prostě neni. Co dál? S tim, jak jsem smutně sledoval, jak se na toho blba temnýho sype Antivilainium z mýho právě zavalovanýho dolu, šla veškerá naděje na obživu poctivým kutáním do všech psí prdelí. Poslední možnost, kterou soudnej trpaslík k obživě má?
Budu zasranej hrdina. Do psí mateři.
Ze zdi jsem serval starou rodovou sekeru a vydal se s tou bandou idiotů za dobrodružstvím. Snad ten kvér budu umět používat. Páč umřít tou správnou hrdinskou smrtí taky neni jenom tak. A hrdinská smrt mi v tuhle chvíli přišlo asi jako nejschůdnější řešení. Achjo. A přítom ten den začal tak pěkně.
*trpasličí míle = lidský kilometr. Trpaslíci totiž nejsou kreténi a věci zbytečně nekomplikujou
