Assassin’s Creed: Brotherhood of Venice | review

Assasin’S Creed byl u nás doma dlouhou řádku let velkou součástí našich životů. Silně námi rezonovala zejména renesanční sága. O čemž svědčí mimojiné fakt, že jsme jedni z mála těch úchylů, kteří měli asasínskou svatbu a místo svatební cesty si dali dvoutýdenní trip po téměř všech italských herních lokacích (s malou odbočkou k místní komendě “reálného” Bratrstva.

A tak když jsem se doslechl že Montreálská firma Triton Noir na Kickstarteru vybírá peníze na oficiálně licencovanou deskovku Assasin’s Creed Brotherhood of Venice, váhal jsem jen chvíli. Kdo totiž potřebuje jíst, když si může hrát s asasíny v renesanční Itálii, no ne? 

Pak přišel covid, šprajcnutá loď v Suezu no a po víc jak třech letech máme hru konečně doma! A jelikož jsme se konečně dostali k tomu si ji i zahrát, rozhodl jsem se tu s vámi podělit o své první dojmy!


Deskovka se dá hrát v jednom až čtyřech hráčích, z nichž každý ovládá jednoho, či více asasínů.
Hra je naprosto precizním převedením všeho, co AC dělalo AC do deskovkové podoby a pocit ze hraní je až neuvěřitelně “videoherní”. Samotný začátek hraní funguje podobně jako u každé AC videohry, kdy vám příběh nedá k ruce veškerý arzenál a vlastně ani asasíny, ale jejich žáky. Ti nejen že nemají skryté čepele, ale jsou dokonce kompletně neozbrojení. První memory mise vás tak provede jen fundamentálními základy hry. Ve druhé misi už asasíny sice ovládáte, ale v opět osekaném settingu, kdy bojovat už sice můžete, ale stráže vám ještě stále tolik nešlapou na paty. Zkrátka chvíli trvá, než se hra plnohodnotně rozjede a zpočátku vás dost vede za ručičku. Čímž se zároveň snaží trochu zmírnit šok z poměrně solidně obsáhlých herních pravidel. Ta vypadají na první pohled dlouze a složitě, všechno nicméně dává smysl a po počátečním zuřivém listování už hra jede hladce. Navíc pravidla není třeba číst najednou, ale vždy při té které aktivitě dostanete radu, do které konkrétní části máte nahlédnout a kde vám prozradí, jak postupovat dál.

Jak už jsem zmiňoval, herní mechaniky jsou nám hráčům AC silně povědomé: Pokud narazíte na stráž, házíte detection test. Pokud uspějete, můžete pokračovat dál, anebo stráži ukázat, zač je toho hidden blade. Máte-li ho. Pokud na stráž vytasíte meč anebo v hodu neuspějete, jste odhaleni a musíte buď bojovat, nebo prchnout. Pokud úspěšně zdrhnete, označíte červeným kroužkem poslední místo, kde o vás stráže věděly a kam se vás do konce kola budou vydávat hledat.

Jsou tu viewpointy, po jejichž aktivaci se vám zobrazí například skryté truhly. Pod viewpointy bývají kupky sena, do kterých se můžete schovat. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Celá hra má nádherný vizuál a každá mise má svojí vlastní mapu, kterou dle daného scénáře stavíte z krásně malovaných dlaždic: Jsou tu exteriéry ulic, vodních kanálů, interiéry, střechy, přičemž každá z dlaždic má trochu specifická pravidla, jak se na nich hraje.

Figurky jsou neskutečné krásné a detailní a na první pohled volají k nabarvení.


S čímž přichází i kreativa, se kterou se ke hraní staví v tuto chvíli velice aktivní komunita. V jedné z oficiálních skupin tak hráči sdílejí nejen fotky nabarvených figurek, ale i STL soubory vlastnoručně vyrobených přídavků ke hrám. A to ať už různých gadgetů pro lepší hraní, nebo různých kosmetických vylepšení. Za zmínku stojí například “podezdívky” pod střechy, které do hry přidají i správný vertikální aspekt. Díky nim tak máte pocit, že vaši asasíni neběhají po placaté desce, ale po opravdovém městě. Nicméně najdou se i blázni, kteří staví regulerní dioramata ne nepodobná některým wargamingovým kláním.

V neposlední řadě ACBoV je takzvaná “lagacy” desková hra, což znamená, že celá hra je tažená příběhem. Po každé dokončené misi si postup doslova uložíte (do pytlíku) a další misi pak pokračujete s veškerým vybavením, který jste v průběhu předchozí mise nasbírali. Navíc obohaceni zkušenostními body, které sbíráte plněním jak hlavních, tak i vedlejších úkolů. Každá mise má navíc zapečetěnou obálku s herními kartami a událostmi, které do hry postupně přidáváte.


Stejně jako ve videohře můžete misi dohrát čistě splněním hlavního úkolu, anebo ji splnit se 100% synchronizací splněním všech úkolů vedlejších, díky čemuž sbíráte další výhody.

Zajímavé je, že misi můžete prohrát nebo i přijít o svého asasína a v příběhu pokračovat dál. Pokaždé vás za to ale čeká nějaký druh postihu.

Narozdíl od velké většiny legacy her je možné si ACBoV zahrát znovu, jelikož jsou všechny kartičky označené. Po dohrání je tak rozšoupete zpět do příslušných obálek a můžete hrát od začátku.

Příběh hry je zasazen mezi AC díly Brotherhood a Revelations. Hned v prvních misích připravujete půdu pro finální konfrontaci Ezia Auditore s Cesarem Borgiou a dál se pak vše točí kolem rozvoje benátské asasínské buňky.

Ve hře hrajete za čtveřici nových postav, napsaných speciálně pro tuto deskovku, v průběhu hry ale potkáte i staré známé: V krabičce na vás čeká jak samotný Mentor Ezio, tak i jeho přítel Leonardo nebo třeba myslitel Niccolò Machiavelli. Žádný z nich tam samozřejmě není jentak pro parádu, každý z nich v Bratrstvu plní nějakou funci, která nějak ovlivňuje herní mechaniky.

Co nás AC nerdy ohledně příběhu však těší nejvíce je fakt, že se jedná o příběh oficiálně kanonický, takže veškeré události deskovky vyplňují díry, které byly ve hře (knihách, komiksech) jenom nastíněny anebo nebyly zmíněny vůbec. Násobí se tak aspekt, který jsem měl na původních AC hrách nejraději: Frančíza vždycky brala reálie naší skutečné minulosti a zasazovala je do svého sofistikovaného smyšleného světa a svého příběhu. No a tady je to ještě o úroveň dál, protože deskovka bere příběh původní videohry a zasazuje ho zase do příběhu svého.

Byť se tedy už duševně připravuju na to, že nám ho při první příležitosti zase nějak zredconují. Žel, Kevin Feige je jenom jeden a ten už dělá MCU.


Mimo hlavní příběh má hra ještě několik velmi rozsáhlých rozšíření, ve kterých se podíváme i mimo Benátky a vydáme se tak například do Říma, přesuneme se ale i v prostoru a čase do Tokia současnosti. Zde si zahrajeme například za Laylu Hassanovou, známou z nejnovějších dílů videoherní série.

Za zmínku rozhodně stojí i rozšíření Creed vs Crows. Vrány znají všichni, kteří hráli mobilní hru AC: Identity. Kdo jste nehráli, jde o templářskou buňku s asasínským vícvikem. Jedná se tak o jedinou kompetetivní verzi hry, kdy si s kamarády nepomáháte, ale naopak si vesele podřezáváte krky.


Zkrátka a dobře hru si neskutečně užíváme a to nejenom, protože na ní někdo plácnul logo Assassin’S Creed (říkám z pozice člověka, který se tváří, že poslední díl AC je Syndicate). Její mechaniky jsou zábavné a propracované, je vizuálně krásná a má neskutečně aktivní a kreativní komunitu.

Jen na ní potřebujete opravdu hodně místa a zároveň sáhnout opravdu hluboko do kapsy

Ale na druhou stranu – kdo potřebuje jíst, když si může hrát s asasíny v renesanční Itálii?

Trash Town | Plzeňská premiéra očima Juggera

Co uděláte, když se několik let patláte s PA filmem na koleni a máte ho zaplať Atom konečně hotovej? Seženete si nějaký kůl prostory, nějakejm buzíkům z bunkru lohnete bečku a proviant na příští měsíc (případně povaříte rovnou nějakýho toho podzemce, von si toho beztak málokdo všimne), pozvete juggery a uděláte komponovaný postapokalyptický den s Trash Townem!

Plzeňská premiéra filmu Trash Town (ne, s Junktownem nemaj nic společnýho), postapo snímku vznikající v područí nadšenců z okolí Přeštic byla vlastně moc fajn akce.

Prostory plzeňského DEPO2015 , byť nejsou a priori přímo ve stylu postapa, do sebe s naší subkulturou naprosto zapadly. Přece jenom je to bývalá fabrika předělaná na galerii s několika obchůdky, posilkem, barem, kinosálem, která má na dvoře rozhlednu posvářenou z několika obřích kotlů (?). O zahrádkch v osobácích nemluvě. A tohle bizardní industriálno na vás prostě dýchne, i když zrovna u stolečku popíjíte pivko z kelímku a ládujete se bramborama s pórkem.

trash-003

Vtipný bylo, že akce se ve svý podstatě hodně podobala šermířským akcím alá „historický den na Horní-Dolní“. Jen historii vystřídalo postapo. Místo poníků jste se mohli projet v postapo káře, ke zhlédnutí byl workshop o popstapověkém odívání a to včetně praktických ukázek, jak si takový Krutý Hadry sám doma vyrobit. K poslechu zazněl Trashtowní soundtrack a to jak elektronická, tak i jeho živá verze. Byť mně osobně druhá varianta přišla tak trochu ze žánru „pro otrlého posluchače“. 😀

Velkou parádu jsme tam samozřejmě vyrobili s Juggerama, kde jsme suplovali ono pomyslné šermířské vystoupení/bitvu. Z toho tu uvidíte jenom tu finální fotku, páč jaksi nemůžete Kvičet za Hellsmokers a fotit zároveň. Prasužel.

Po vzoru šermířských akcí bylo pak dětskám zapůjčeno i nějaké to jugger vybavení a sledovat je, jak se v nepadnoucím gearu mlátí měkčenýma tyčema hlava nehlava, bylo vážně kouzelný.

Po Juggeru proběhlo finální promítání filmu následované filmem o filmu a besedou se tvůrci.

Dostali jsme pivo, najíst, vylezli si na totál bizarní rozhlednu, zmlátili se před divákama a pak pochillovali u filmu. Někdo jel dom, někdo lil dorána. Kol kolem moc fajn event, díky za něj!

Mathyho KCD mikropovídka

Let’s Read | Kingdom Come: Deliverance

Je to pravda! Všecko to, co se jen šeptem říká o mlynářích, není jenom přebujelej fantaz opilců v krčmách, alébrž děsivá skutečnost! No ale řekněte, lidé dobří – co jsem měl dělat? Co by asi řekl táta, kdyby tu teď byl? A měl já jsem vlastně na výběr?

Válka. Válka je vždycky stejná. A jako vždycky, zatímco si páni řeší svoje spory, prostý lid trpí. O válce jsem doteď slyšel tak leda od žoldnéřů. Ti se u nás tu a tam objevili a zatímco v krčmě chlastali, jako by už nemělo být zítra, vyprávěli děsivé historky o hrůzách, které s sebou tenhle válečný podnik přináší. A pak, v té jedné hrozivé hodině jsem pochopil jejich bujaré pijatiky. Protože když udeří válka, je zítřek mnohdy jen zbožným přáním.

Kolem mě doutnají poslední zbytky domova a mě máchnutí mohutné palice posílá do temného světa mrákot, ze kterých bych se už nikdy neměl probrat.

Avšak cesty boží jsou nevyzpytatelné a Bůh má plán pro každého z nás. Nikdo však nikdy neříkal, že je to dobrý plán.

Poslední odhoz lopatou. Nočním chladem se rozlinul odporný pach hnijícího masa a svíjející se červy jsem půlnoční tmou spíše tušil, než viděl. Přebujelá fantazie také nepomáhala.

“Boha svatého, kam jsem se to dostal?”, prolétlo mi hlavou, zatímco jsem se dvakrát tak-tak udržel, abych k mrtvolnému puchu nepřidal ještě smrad vlastních blitek.

Jindřich ze SkaliceRychle jsem prohlédl ruce nebožtíka. Ne levý ruce nic. Na pravý – u všech svatejch – taky nic!

Lehké spršce zvratek nakonec nebožtík neušel. Tohle si Pešek odskáče.

V katovně se rozštěkal pes a já vzal nohy na ramena. Zatraceně. Zatraceně! Co budu dělat?

Šum černého hvozdu mi v uších zněl jako výsměch a zatímco jsem potmě sbíhal kopec, vrážel jsem snad do každého druhého stromu a pod kopcem pro jistotu ještě zahučel do potoka. Mokrý jsem se z něj jal plazit ven a proklínal všechny své rouhačské touhy po dobrodružství. Jak dobře by mi teď bylo v naší chalupě u kovárny!

“Pešku! Vstávej! Ty ničemo! V hrobě sice byla mrtvola, ale žádnej prsten. Co to mělo, kurva, znamenat?”

Ten parchant se probral a spíš než nerudně, vypadal pobaveně. Posadil se na postel, protřel oči a zívnul: “Klídek, Jindro, nečerti se. Esli ten prsten nebyl na ruce, tak ho musel sundat kat, než to tělo zahrabal.”

V tu chvíli mě polilo horko: “Tuším, kam tím míříš. Chceš, abych ten prsten dostal od kata.”

“Chytrej chlapec.” uchechtl se mlynář.

“Akorát nedoporučuju zkoušet se s ním o tom bavit, bejvá dost nerudnej, když se zmíníš o okrádání mrtvol. Lepší, abys mu to šlohnul z baráku.”

Bez mučení se přiznám, že v tu chvíli se mi chtělo po tom zmetkovi skočit. V poslední chvíli jsem se však udržel. Nakonec – bít člověka, který mi zachránil život, mi přeci jen přišlo nevděčné. Ať už vymýšlí sebevětší hovadiny. A vlastně i mít dál střechu nad hlavou by se hodilo.

A tak jsem sevřel pěsti, až klouby zapraštěly, a beze slov jsem slezl po žebříku do světnice. A šel si lehnout.

Spaní to však bylo nevalné. Celou noc se mi pořád dokola zdál ten samý sen. Děsivý sen.

V něm ráno vstávám a poté, co se umyju, vidím v kádi odraz. Je doopravdy můj? Postavu málem ani nepoznávám. Jediné, co je mi hned povědomé, je má rudá kápě. Ta je však prapodivně stažená do čela a zpod ní, na výhružné dravčí tváři, září oči. Děsivé oči, ze kterých je cítit chlad. A mord.

V tom snu ta postava skutečně znovu stoupá na popravčí vrch, tentokrát však za bílého dne. Vchází na dvůr katovny a přitom si všímá věcí. Věcí, kterých by mě ani nenapadlo si všímat.

Psi jsou tři. Podle poválené trávy a důlků v blátě spí před zápražím. Katovna má za zápražím i zadní branku, která vede do lesa, k výsernici. Kat je překvapivě pěkně oháknutý chlapík s mečem u pasu. Pár slov s ním prohodím, ale tvářím se jako jeden z ubohých ratajských uprchlíků. Ptám na práci a jsem samozřejmě odmítnut. Kat bydlí sám a chodí brzo spát. Jak odchází do chalupy, zavírajícími se dveřmi vidím okovanou truhlici. Se zámkem. Mám jasno.

Znovu se vracím po setmění. Ke katovně se blížím směrem od lesa, sundávám si boty a nepozorovaně proklouzávám až do chalupy.

A tady se sen pořád dokola opakuje. Vidím jak páčím zámek. Paklíč se láme. Katova pěst dopadá na sanici. Kop dopadá na břicho mého ležícího těla. Stejná situace zas a znovu, dokud se zámek konečně neotevírá. Kat spí. V truhle je spousta harampádí, ale žádný prsten.
Znovu v katovně páčím zámek, tentokrát u jiné truhlice. Další kopy a další pěsti.
Spícího kata omračuji v posteli, ten však vidí můj obličej. Křik, běžící stráže, šatlava.
Šibenice.

A najednou jsem se s leknutím probudil. Srdce mi bušilo jako o závod, zatímco jsem si ohmatával své spánkem ještě ztuhlé tělo. Po podlitinách žádné stopy, žádné natržené obočí. Jen skličující pocit odevlávajícího zlého snu.

Ten nepříjemný pocit jsem ze sebe šel spláchnou na dvůr ke kádi. Studená voda mi udělala dobře a v odraze na mě zase koukal ten starý dobrák Jindra. Trochu plachý, ale rozhodnutý nenechat dluh u mlynáře nesplacený.

“Však jsme přeci lidi, ne, krucinál!”, řekl jsem si, když jsem si přehazoval přes hlavu kápi, kterou jsem nechal spadnout na záda, tak jak jsem byl vždycky zvyklý.

A kat? Vlastně vcelku fajn chlapík. Pravda, musel jsem mu trochu zahrát na city, ale prsten mi za pár grošů nechal. Vešel do chalupy a přinesl mi ho. Počkat cože? Vždyť je to obyčejnej měděnej kroužek, co nestojí ani zlámanou grešli! To umí čarovat nebo co? Začínám mít nepříjemnej pocit, že si ze mě Pešek dělá tak trochu blázny.

Ale co, hlavně že dluh bude splacenej. A dobrodružství čeká. Ale než vyrazím, ještě si srknu z čutory se sejvovicí. Na kuráž.

Postel, kde se zdají sny