NerdFix is the new EP!C ?

EP!C TV. Kdysi jsme měli sen. Pak se to celý zašmodrchalo, zhroutilo, zase postavilo. Obrátilo vzhůru nohama, naruby a přetransformovalo v něco úplně jinýho. A teď přišli Indiáni s tim, že to chtějí dělat tak, jako my před pěti lety. Akorát trochu jinak. A tak se k nim přidal komplet celej současnej produkční tým EP!Cu.

Já i Verča.

Phase 1

Všechno začalo někdy v roce 2013/14. Otěže EP!Cu držel pevně velký imperátor Patrik se svým supreme minionem Čórym. K dispozici měli vybavený studio, techniku a spoustu ambiciózních plánů jak v českym prostředí vytvořit českou verzi Rocket Jumpu nebo Corridor Digitalu.

Zhruba o rok, jeden šermířský seriál, dva IMHOrapy a několik dílů Netpulsu později nám přestaly chodit prachy z pracáku. A statisíce od všech partnerů, kteří čekali jenom na nás, nějak pořád nikde. Použijeme-li terminologii MCU, tím skončila Phase 1.

Phase 2

Kanál EP!C TV byl možná polomrtvý, ale teď je zpět! Jako bájný fénix povstal z popela!”, hřímal tehdy Čóry ve velice emočním videu na půdě poslanecké sněmovny. A pak odešel psát pro RF hobby, zatímco Imperátor točit videa pro Babiše.
Ačkoliv Čóry s námi, byť externě, spolupracoval i dál. Ve spolupráci s ním a ještě Sýkorkou, Pobuďákem a Regimentem zemské hotovosti vzniklo pokračování našeho výpravného seriálu – Cesta na Bílou horu.

My s Verčou jsme na to nepřímo navázali s cosplayovou “Cestou”, už pod názvem “Kostým – co s tím?”. Tentokrát však bez studia, kompletně ve vlastní produkci a s vlastní (pofiderní) technikou.

No a nakonec přišla Shial s Draug, se kterými jsme rozjeli pro mě osobně přelomový projekt – Comics Holky. Ty jsme společně jeli víc jak rok. A byl to fajn projekt, navíc v době, kdy jsme začínali, byl svým formátem relativně ojedinělý. Postupně jsme se však s jeho hlavní iniciátorkou čím dál tím víc rozcházeli v tom, jakým směrem chceme projekt směřovat a nakonec spolupráci ukončili.

Zároveň se v téhle fázi EP!Cem prohnal Honza Sedláček, se kterým jsme se podíleli na pár menších i větších projektech.

Phase 3

A pak přišla Crew s tím, že chtějí dělat “Comics Holky” pro ÓČKO TV. SMASH! od tý doby vyplňuje velkou část mýho času. Za ty víc jak tři roky, co na něm s našim báječným Crewním týmem pracujeme, jsme se všichni neuvěřitelně posunuli a mraky věcí se naučili. Jelikož se jedná o zatím jediný komiksový a vlastně čistě geekovský pořad v českém éteru, trpíme jistým (ničím nepodloženým) pocitem, že máme u nás nad tímhle tématem velkou moc. A s velkou mocí přichází velká zodpovědnost #cringe . Takže se s tim místama až nepřirozeně moc sereme 😀 a snažíme se dodávat obsah, na který můžeme být hrdí. I tady ale platí, že “Part of the journey is the end.” #doubleCringe a nad SMASHem se postupně stahují mračna nejistoty. Ale zatím pořád frčíme dál!

Kromě SMASHe nezahálím ani na geekovský scéně. Prakticky od prvního ročníku je EP!C něco jako “multimediální” partner Blaviconu, se kterým vyrábíme trailery, aftermovies, záznamy cosplay soutěží, reportáže atd.

I na Junktownu mají naší tvorbu rádi, obě naše aftermovies a trailer na jejich Adventure program tak zdobí naší pomyslnou “síň slávy”. S Krutou hrou – Juggerem jsem se postupně přesunul zpoza kamery na hřiště, ale i tak sem tam něco vznikne.

CONiáš od nás měl hned čtyři trailery, Pevnostcon dvě vidka…no všechno tu vypisovat nebudu, konečně mrkněte se sami, valná většina toho visí v playlistech na našem YT a FB.

EP!C se za ty léta změnil z původně zamýšlenýho zábavního YouTube kanálu na regulérní video-produkci se zaměřením na popkulturu. V jednom člověku se toho ale moc zvládnout nedá, proto se snažím navazovat spolupráci, kde se dá. Spolu s výbornou filmařskou dvojkou Sky_Max/Filip Mašek chystáme sérii Zaklínačských povídek, s Krotiteli draků se pokoušíme rozjet český „Critical role“.

No a před půl rokem přišel Marek “Killer” Čabák, že herní pořad Indian chce expandovat na popkulturní scénu a pro svůj nový projekt NerdFix shání lidi do týmu.

Phase 4(?)

Trash Town | Plzeňská premiéra očima Juggera

Co uděláte, když se několik let patláte s PA filmem na koleni a máte ho zaplať Atom konečně hotovej? Seženete si nějaký kůl prostory, nějakejm buzíkům z bunkru lohnete bečku a proviant na příští měsíc (případně povaříte rovnou nějakýho toho podzemce, von si toho beztak málokdo všimne), pozvete juggery a uděláte komponovaný postapokalyptický den s Trash Townem!

Plzeňská premiéra filmu Trash Town (ne, s Junktownem nemaj nic společnýho), postapo snímku vznikající v područí nadšenců z okolí Přeštic byla vlastně moc fajn akce.

Prostory plzeňského DEPO2015 , byť nejsou a priori přímo ve stylu postapa, do sebe s naší subkulturou naprosto zapadly. Přece jenom je to bývalá fabrika předělaná na galerii s několika obchůdky, posilkem, barem, kinosálem, která má na dvoře rozhlednu posvářenou z několika obřích kotlů (?). O zahrádkch v osobácích nemluvě. A tohle bizardní industriálno na vás prostě dýchne, i když zrovna u stolečku popíjíte pivko z kelímku a ládujete se bramborama s pórkem.

trash-003

Vtipný bylo, že akce se ve svý podstatě hodně podobala šermířským akcím alá „historický den na Horní-Dolní“. Jen historii vystřídalo postapo. Místo poníků jste se mohli projet v postapo káře, ke zhlédnutí byl workshop o popstapověkém odívání a to včetně praktických ukázek, jak si takový Krutý Hadry sám doma vyrobit. K poslechu zazněl Trashtowní soundtrack a to jak elektronická, tak i jeho živá verze. Byť mně osobně druhá varianta přišla tak trochu ze žánru „pro otrlého posluchače“. 😀

Velkou parádu jsme tam samozřejmě vyrobili s Juggerama, kde jsme suplovali ono pomyslné šermířské vystoupení/bitvu. Z toho tu uvidíte jenom tu finální fotku, páč jaksi nemůžete Kvičet za Hellsmokers a fotit zároveň. Prasužel.

Po vzoru šermířských akcí bylo pak dětskám zapůjčeno i nějaké to jugger vybavení a sledovat je, jak se v nepadnoucím gearu mlátí měkčenýma tyčema hlava nehlava, bylo vážně kouzelný.

Po Juggeru proběhlo finální promítání filmu následované filmem o filmu a besedou se tvůrci.

Dostali jsme pivo, najíst, vylezli si na totál bizarní rozhlednu, zmlátili se před divákama a pak pochillovali u filmu. Někdo jel dom, někdo lil dorána. Kol kolem moc fajn event, díky za něj!

Mathyho KCD mikropovídka

Let’s Read | Kingdom Come: Deliverance

Je to pravda! Všecko to, co se jen šeptem říká o mlynářích, není jenom přebujelej fantaz opilců v krčmách, alébrž děsivá skutečnost! No ale řekněte, lidé dobří – co jsem měl dělat? Co by asi řekl táta, kdyby tu teď byl? A měl já jsem vlastně na výběr?

Válka. Válka je vždycky stejná. A jako vždycky, zatímco si páni řeší svoje spory, prostý lid trpí. O válce jsem doteď slyšel tak leda od žoldnéřů. Ti se u nás tu a tam objevili a zatímco v krčmě chlastali, jako by už nemělo být zítra, vyprávěli děsivé historky o hrůzách, které s sebou tenhle válečný podnik přináší. A pak, v té jedné hrozivé hodině jsem pochopil jejich bujaré pijatiky. Protože když udeří válka, je zítřek mnohdy jen zbožným přáním.

Kolem mě doutnají poslední zbytky domova a mě máchnutí mohutné palice posílá do temného světa mrákot, ze kterých bych se už nikdy neměl probrat.

Avšak cesty boží jsou nevyzpytatelné a Bůh má plán pro každého z nás. Nikdo však nikdy neříkal, že je to dobrý plán.

Poslední odhoz lopatou. Nočním chladem se rozlinul odporný pach hnijícího masa a svíjející se červy jsem půlnoční tmou spíše tušil, než viděl. Přebujelá fantazie také nepomáhala.

“Boha svatého, kam jsem se to dostal?”, prolétlo mi hlavou, zatímco jsem se dvakrát tak-tak udržel, abych k mrtvolnému puchu nepřidal ještě smrad vlastních blitek.

Jindřich ze SkaliceRychle jsem prohlédl ruce nebožtíka. Ne levý ruce nic. Na pravý – u všech svatejch – taky nic!

Lehké spršce zvratek nakonec nebožtík neušel. Tohle si Pešek odskáče.

V katovně se rozštěkal pes a já vzal nohy na ramena. Zatraceně. Zatraceně! Co budu dělat?

Šum černého hvozdu mi v uších zněl jako výsměch a zatímco jsem potmě sbíhal kopec, vrážel jsem snad do každého druhého stromu a pod kopcem pro jistotu ještě zahučel do potoka. Mokrý jsem se z něj jal plazit ven a proklínal všechny své rouhačské touhy po dobrodružství. Jak dobře by mi teď bylo v naší chalupě u kovárny!

“Pešku! Vstávej! Ty ničemo! V hrobě sice byla mrtvola, ale žádnej prsten. Co to mělo, kurva, znamenat?”

Ten parchant se probral a spíš než nerudně, vypadal pobaveně. Posadil se na postel, protřel oči a zívnul: “Klídek, Jindro, nečerti se. Esli ten prsten nebyl na ruce, tak ho musel sundat kat, než to tělo zahrabal.”

V tu chvíli mě polilo horko: “Tuším, kam tím míříš. Chceš, abych ten prsten dostal od kata.”

“Chytrej chlapec.” uchechtl se mlynář.

“Akorát nedoporučuju zkoušet se s ním o tom bavit, bejvá dost nerudnej, když se zmíníš o okrádání mrtvol. Lepší, abys mu to šlohnul z baráku.”

Bez mučení se přiznám, že v tu chvíli se mi chtělo po tom zmetkovi skočit. V poslední chvíli jsem se však udržel. Nakonec – bít člověka, který mi zachránil život, mi přeci jen přišlo nevděčné. Ať už vymýšlí sebevětší hovadiny. A vlastně i mít dál střechu nad hlavou by se hodilo.

A tak jsem sevřel pěsti, až klouby zapraštěly, a beze slov jsem slezl po žebříku do světnice. A šel si lehnout.

Spaní to však bylo nevalné. Celou noc se mi pořád dokola zdál ten samý sen. Děsivý sen.

V něm ráno vstávám a poté, co se umyju, vidím v kádi odraz. Je doopravdy můj? Postavu málem ani nepoznávám. Jediné, co je mi hned povědomé, je má rudá kápě. Ta je však prapodivně stažená do čela a zpod ní, na výhružné dravčí tváři, září oči. Děsivé oči, ze kterých je cítit chlad. A mord.

V tom snu ta postava skutečně znovu stoupá na popravčí vrch, tentokrát však za bílého dne. Vchází na dvůr katovny a přitom si všímá věcí. Věcí, kterých by mě ani nenapadlo si všímat.

Psi jsou tři. Podle poválené trávy a důlků v blátě spí před zápražím. Katovna má za zápražím i zadní branku, která vede do lesa, k výsernici. Kat je překvapivě pěkně oháknutý chlapík s mečem u pasu. Pár slov s ním prohodím, ale tvářím se jako jeden z ubohých ratajských uprchlíků. Ptám na práci a jsem samozřejmě odmítnut. Kat bydlí sám a chodí brzo spát. Jak odchází do chalupy, zavírajícími se dveřmi vidím okovanou truhlici. Se zámkem. Mám jasno.

Znovu se vracím po setmění. Ke katovně se blížím směrem od lesa, sundávám si boty a nepozorovaně proklouzávám až do chalupy.

A tady se sen pořád dokola opakuje. Vidím jak páčím zámek. Paklíč se láme. Katova pěst dopadá na sanici. Kop dopadá na břicho mého ležícího těla. Stejná situace zas a znovu, dokud se zámek konečně neotevírá. Kat spí. V truhle je spousta harampádí, ale žádný prsten.
Znovu v katovně páčím zámek, tentokrát u jiné truhlice. Další kopy a další pěsti.
Spícího kata omračuji v posteli, ten však vidí můj obličej. Křik, běžící stráže, šatlava.
Šibenice.

A najednou jsem se s leknutím probudil. Srdce mi bušilo jako o závod, zatímco jsem si ohmatával své spánkem ještě ztuhlé tělo. Po podlitinách žádné stopy, žádné natržené obočí. Jen skličující pocit odevlávajícího zlého snu.

Ten nepříjemný pocit jsem ze sebe šel spláchnou na dvůr ke kádi. Studená voda mi udělala dobře a v odraze na mě zase koukal ten starý dobrák Jindra. Trochu plachý, ale rozhodnutý nenechat dluh u mlynáře nesplacený.

“Však jsme přeci lidi, ne, krucinál!”, řekl jsem si, když jsem si přehazoval přes hlavu kápi, kterou jsem nechal spadnout na záda, tak jak jsem byl vždycky zvyklý.

A kat? Vlastně vcelku fajn chlapík. Pravda, musel jsem mu trochu zahrát na city, ale prsten mi za pár grošů nechal. Vešel do chalupy a přinesl mi ho. Počkat cože? Vždyť je to obyčejnej měděnej kroužek, co nestojí ani zlámanou grešli! To umí čarovat nebo co? Začínám mít nepříjemnej pocit, že si ze mě Pešek dělá tak trochu blázny.

Ale co, hlavně že dluh bude splacenej. A dobrodružství čeká. Ale než vyrazím, ještě si srknu z čutory se sejvovicí. Na kuráž.

Postel, kde se zdají sny